Ballada o ocelovém srdci

 

 

Na svou krásku ocelovou

mladý muž zří žárem v oku,

po linii svůdně hladí,

po kyprém ji laská boku.

Jako srdce v dívčí hrudi

Kovový se válec chvěje

osobitou vůni dýše

od benzinu, od oleje.

 

,,Pojď, můj hochu do náruče,

voní les a kvete jíva,

unesu tě v slunné kraje

jako Amazonka divá.

Po bíle zas cestě spolu

poletíme zas a znova,

s divou písní ponese tě

milenka tvá ocelová,

zapadneme v klínu lesů,

v mrtvém tichu my dva sami

ke spánku se uložíme

v mechu kyprém pod hvězdami.

 

 

Zarputile chlapec hledí.

,,Pah, to bylo loni zjara,

ale dnes? Toť dávno, dávno,

vzpomínka to pouhá stará.

Favoritkou mojí´s byla,

ale dnes, mé hloupé dítě,

nezlob se když na blatníku

druhé sedlo ozdobí tě.

Poneseš teď dva a basta!

Zašeptala: ,,Staň se, pane!

A po srdci ocelovém

olejová slza kane.

 

 

Kovový netvor na bílé cestě,

na něm muž mladý v kožené vestě,

jarní vzduch vlahý hruď jeho ssaje,

za jeho zády zlatý vlas vlaje,

pasu drží se dvě ručky bílé,

velebné ticho stroje zvuk drásá,

dvé srdcí bije, dvé srdcí jásá,

svěřeno hřmící kovové síle.

Gumová stopa bílý prach deptá

v rotaci divé. Ti dva se chýlí,

tempo se zvyšuje míli za mílí.

Neslyšíš, hochu, motor jak reptá?

 

 

A netvor pádí - zrazená milá -

na něm dva milenci. Silnice bílá,

kovové srdce v tlukotu šílí,

poslední svoje napíná síly,

v tom cesta ztrácí se za ohybem,

nalevo strž, kol zábradlí chabé,

nezvládnou stroj už dvě ruce slabé

už vše se řítí v chaosu divém ...

 

 

Ztichlo vše, jen rudý kvítek

krve vykvet na zábradlí

a pod náspem v hrůzné změti

těla dvě a motor zchladlý.

A pak přišlo procitnutí.

Děvče s hrůzou vstává ztěží,

však na hocha mrtvé hrudi

ocelové srdce leží.

                     Motor-Motocykl 1929